10. Kapitola- Dalia

14. ledna 2018 v 18:20 | Kessi |  Život bez duše
,,Emmo? Emmo, slyšíš mě?" uslyším hlas v mé hlavě. Přemýšlím komu patří.

,,Tobiasi?" zeptám se taky jen mou myslí, ale pochybuji, že mě můžou slyšet. Řekla bych, že už uběhl den a já jsem stále uzavřená mimo své tělo. I přes to, že vnímám, nemohu nic dělat, ale někdo našel cestu jak se mnou komunikovat pomocí své mysli.


,,Promiň, zlato. Tady Oliver. Tobias se už taky vrátil, ale zase hned odešel. Není zrovna moc nadšený..."

Tak Oliver. Vůbec z toho nejsem nadšená, ale co mohu dělat, pokud se mnou může komunikovat jen on tak ať... I když je to spíš za trest.
,,Našel toho vlka? Je v pořádku? Co se to se mnou děje, proč jsem v tomto stavu?" pošlu své myšlenky zpět a čekám na odpověď.

,,Ano, je v pořádku. Podle všeho tě ta vlčice napadla jen kvůli tomu, aby na sebe přivedla jeho pozornost, ale tím se nemusíš zatěžovat. Na to teď není správná chvíle. Ohledně další otázky, tvoje tělo se uzdravuje a podle všeho bys měla přijít k vědomí za pár hodin. Jinak... přesněji tvůj stav nechápeme. Mluvit s tebou mohu jen já, ale mělo by to jít jen když jsi vzhůru."

Jen on? Proč jen on? Tahle otázka mě zajímá nejvíc tak se na ni také zeptám.
,,Proč mě můžeš slyšet a komunikovat se mnou jen ty?"

,,To ti vysvětlím později. Ale měla bys vědět, že teď budu dlouho součástí tvého života a na nějakou dobu se budeš podrobovat mému výcviku a budeš pod mým dohledem."

,,Ne!!!" vykřiknu, když se s trhnutím probourám zpátky do mého těla a sednu si na posteli v jednom z pokojů.

,,Hou! Brzdi dámo! Ještě pěkných pár hodin máš být v limbu!" houkne na mě Oliver a šťouchne mě zpátky, abych na posteli zůstala ležet.

,,Hej! Nechci abys byl součástí mého života ani nic jiného! Nechte mě být! Jediné co chci, je jít domů a taky že půjdu." začala jsem se zvedat. Na křesle opodál jsem našla mé oblečení a šla se převléct do koupelny.
Divila jsem se, že mě Oliver nezastavil, ale byla jsem ráda, že nic nezkoušel. Vyšla jsem z koupelny zpět do 'mého' pokoje, kde on stále čekal.

,,Můžeš zkoušet se před tím schovávat, ale stejně tě to dostihne!"

Kouknu na něj a snažím se skrýt ten strach co cítím. Poté se vyhýbám očnímu kontaktu s ním, protože mé oči by mě určitě prozradily. Rychle si beru zbytek mých věcí a rychlým krokem jdu ke dveřím z pokoje. Zrak mám sklopený k zemi a připravuji se, že zmáčknu na kliku, když se těsně přede dveřmi a jen pár centimetrů ode mě objeví Oliver.

,,Myslíš, že tomu můžeš utéct? Rozmysli si to, sakra! Chceš aby tě dřív našli oni? Pak ti už nebude pomoci..." řekne mi až příliš vážně.

,,Mohl bys mě konečně nechat být? Vracím se k mému minulému životu, nechci mít s vaší rodinou nic společného! Vaše spory nejsou mé spory!" odstrčím ho ode dveří a vyjdu pryč z místnosti.
Rychle seběhnu schody a nevšímám si Jamieho ani Luren, jak se hrnou z jiných místností a házejí tázavé pohledy.

,,Co se děje?" slyším Lurenin hlas. Přicházím ke hlavním dveřím a otevírám je.

,,Pokud s námi nechceš mít nic společného... Dobrá tedy, vzkážu to Tobovi," křikne za mnou Oliver a já se v půli kroku zastavím. Zkousnu si ret a odolám nutkání se otočit. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu, udělám další krok a dveře za sebou zabouchnu.

Nechci přijít o Tobiase, ale ani jim nechci podřizovat můj život. Rozběhnu se a snažím se dostat domů. Oni ale bydlí až na konci města, takže po pár minutách zpomalím a unaveně oddechuji. Pak pomalým krokem pokračuji dál.
Je to dlouhá cesta v chladném počasí. Asi v půli cesty začne pršet. No proč ne, to by přece nebylo naše městečko Melthop bez věčně promočených cest.
I přes všechny hrozné věci co se děly, a přes to, jak hrozně jsem se cítila, poprvé za dlouhou dobu prorazily husté mraky paprsky slunce a na obloze se objevila překrásná duha. To mi dodalo sílu.

Když jsem došla domů, nikdo tam nebyl. Vyšla jsem po schodech do svého pokoje, shodila ze sebe všechno oblečení a zalezla si pod přikrývky do postele. Vyčerpaná a prochladlá jsem začala mezi vzlyky usínat. Po chvíli se mi po těle rozlilo příjemné teplo a já se odevzdala té prázdnotě, která mě pohltí při každém spánku. Tentokrát jsem ji ale přivítala ráda.

Pár následujících dní, jako bych nežila. Do školy jsem chodila, z hodin si nepamatovala ani slovo a věčně jsem koukala do prázdna. Táta si toho párkrát všiml, ale vždy jsem to zamluvila těžkým dnem ve škole, nebo že jsem se jen zamyslela. Opak byl ale pravdou, byla jsem úplně prázdná a nemyslela jsem vůbec na nic.
Hned po škole jsem chodila domů a tam ležela na posteli a civěla do stropu, až do doby, kdy byl čas jít spát. Ani jeden den jsem ve škole nepotkala nikoho z Tobiasovi party nebo jeho. Nevím proč, ale ani mi to nepřišlo zvláštní.

Skoro jsem se nenadála a už byl pátek. Přesněji byl pátek po škole a já mířila na oběd, kde jsem se postavila do fronty. Nabrala jsem si nějaké jídlo- nesledovala jsem jaké, vzala jsem si pomerančový džus a šla směrem k našemu obvyklému místu vzadu v jídelně.
Až po té, co jsem si sedla, jsem si všimla, že mě celou dobu nevraživě sleduje nějaká holka.
Přemýšlela jsem odkud ji znám, ale pravda byla, že jsem ji viděla poprvé v životě. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsme se už potkaly. Bylo mi ale jasné, že my dvě kamarádky nebudeme.

Abych vám ji trochu přiblížila: Holka ve věku jako já, dlouhé tmavě hnědé vlasy až k pasu, velké tmavě hnědé oči- alespoň myslím, z dálky to nejde tak poznat- orámované černou linkou, snědá pleť, výrazné lícní kosti... achjo, proč ji tak zkoumám? Prostě vzhledově je dokonalá. Je jako nějaká top modelka, ale zároveň mi přijde jako nějaký divoch- možná kvůli té pleti. Nebudu zapírat, že jí trošku závidím některé přednosti...ehm... ale rozhodně bych to před nikým nepřiznala.

Sednu si ke stolu a pustím se s nečekaným nadšením do jídla. Poprvé za několik dní sním celý oběd. Ke konci se začnu hloupě usmívat, ale neuvědomuji si to. Podívám se směrem k té holce a uvidím, že na mě upírá zrak a usmívá se také. Není to ale milý úsměv, naopak- je škodolibý. V tu ránu se já usmívat přestanu, vezmu tácek a zbytek věcí odnesu.
Když se pak tím směrem podívám znovu, už tam není. Nestává se moc často, že by na naši školu přibývali noví žáci.

Rozhodnu se zajít po škole do knihovny. Jakmile otevřu velké dveře, ucítím vůni knih a uvidím usmívající se knihovnici. Jako vždy mě ráda vidí. Přejdu do zadní části knihovny, kde nikdo nikdy nebývá a začnu se prohrabovat knihami.
Snažím se najít nějaké knihy o nadpřirozenu, abych zjistila zda je možnost, že by něco takového jako jsou upíři a vlkodlaci opravdu mohlo existovat.

Po chvíli ale uslyším tlumený rozhovor o dvě řady za mnou a tak přestanu hledat, popojdu o něco blíž a zaposlouchám se do konverzace. Trošku s sebou cuknu, když poznám, že jeden hlas patří Tobiasovi. Druhý hlas je ženský, docela mladý, ale neznám ho. Zadní police s knihami jsou spíš prázdnější, tak nakouknu do mezery mezi dvěma knihami a zatajím dech. Opravdu je tam Tobias a ta holka s ním, je ta nová tmavovláska co mě tak zabíjela pohledem. No bezva, že by si Tob našel za mě náhradu? To byla ale rychlost...

Už chci odejít, ale pak zaslechnu jak Tobias řekne: ,,Jako vlk v lese?!"

Víc jsem bohužel neslyšela, ale zaujalo mě to, tak jsem zase začala poslouchat.

,,No co, jenom by nám překážela v tom co se má stát, tak jsem se ji pokusila odstranit. Nebýt tvé sestřičky..."

,,Tak bych tě teď musel zabít! Už nikdy se k ní nepřibližuj Dalio! Proč ses přihlásila na tuto školu? Kde máš zbytek smečky?" uslyším Toba jak jí skočí do řeči. Zní docela rozčíleně. Z toho co jsem právě vyslechla jsem ještě víc zmatená.

,,Ale, ale... Takové škaredé výrazy. To bys přece neudělal. Nesnaž se mi vyhrožovat Tobiasi. Moc dobře víš, že zrovna my dva bychom spolu měli dobře vycházet. Když máš být můj nastávající. Tak se podle toho chovej a na tu holku zapomeň," mrkne na něj, pohodí vlasy a otočí se směrem ke mě. Leknu se, rychle se otočím a začnu hrabat mezi knihami zády k cestě, kudy za chvíli projde.

Nemusím ji ani vidět, a přesto cítím, jak mi záda propaluje pohledem když jde okolo. Určitě mě poznala. Jakmile je z dohledu, odložím knihu a obrátím se směrem ke dveřím, ale zase málem dostanu infarkt. Těsně přede mnou stojí Tobias a upřeně se na mě dívá.

,,Není zrovna moc slušné poslouchat cizí rozhovory," řekne takovým zvláštním tónem a z jeho úsměvu nedokážu vyčíst jestli je milý, jízlivý, pohrdavý nebo ještě jiný.

,,Já...ehm...neposlouchala. Šla jsem do knihovny pro nějaké knihy. Nemohu za to, že tu jste. Domlouvat si schůzky v knihovně taky není zrovna moc normální," řeknu stejně neutrálním hlasem stále trochu nervózní.

,,Jen jsem si s ní potřeboval promluvit někde v soukromí. Knihovna je většinou prázdná, i když jak se zdá dnešek moc nevyšel."

,,Dobře že jsem přišla, kdo ví co by jste tu vyváděli za neplechu," řeknu sarkastickým tónem.

,,Co prosím?" zeptá se nechápavě.

,,No já jen, když máš být podle ní její nastávající... To se to u vás opravdu domlouvá během pár dní?"

Určitě moc dobře ví kam tím mířím. jak mohl chodit se mnou, když si má brát ji? Nechápu o čem ona mluvila a chci vysvětlení.
,,Oh...tohle. To je příliš složité. Nemůžu ti vyklopit všechno, když nevíš ani základy," vyhrkne značně rozrušený. Asi doufal, že tuto část jsem přeslechla.

,,Tak mi to přece vysvětli! Od začátku..." řeknu trochu zoufalým hlasem. Těch tajností okolo je tolik, že mě z toho vždycky rozbolí hlava.

,,Nechtěla ses od mojí rodiny držet stranou? Vždyť nic z toho vědět nechceš," zvedne jedno obočí.

,,Zapomeň na vše, co ti řekl Oliver. Chci vědět vše. Od historie, až po to co se má stát. Jen těmi tajnostmi mě odrazuješ. Chci být s tebou, chci být součástí všeho, jehož součástí jsi ty, ale musím vědět do čeho se pouštím. Nejsem ten typ, co se po hlavě vrhá do vody aniž by zkontroloval její hloubku a zda na dně nejsou ostré skály. Musím znát riziko," řeknu mu to všechno, všechno co cítím vychrlím bez přemýšlení a doufám v to, že se konečně pohneme dál.

,,Jsem ochotný ti říct vše, ale potřebuji k tomu čas a musíš pochopit, že se nedozvíš vše za den," řekne s klidem a já v duši zajásám.

,,Ale co ona? Dalia- jestli jsem slyšela správně. Nemáte náhodou být spolu?"

To je věc, která mě stále nejvíc trápí.

,,Tím ve vysvětlování můžeme začít. Řeknu ti pro začátek kdo vlastně jsme, a jak to bylo v historii. Bude to dlouhé povídání tak se na to připrav."

,,Dobře... Teď mě ještě napadlo. Co ten vlk? Od toho kdy mě pokousal se bavíme vlastně poprvé. Ani jsem tě neviděla v době, kdy jsem byla u vás v domě."

,,To bude část toho co ti řeknu. Nespěchej na to tolik," usměje se.

,,Dojdi dneska v šest hodin večer do lesa na místo, kde je zavěšená ta houpačka. Budu na tebe čekat."

,,Chtěl jsi říct byla ne...?" začnu, ale poslední slova už nejdou skoro slyšet, protože mě znenadání políbí. Zastihl mě naprosto nepřipravenou a já zůstala zkameněle stát na místě ještě po té, co s rošťáckým úsměvem opustil místnost.

Ale vždyť opravdu byla... nebo snad ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama