11. Kapitola- To jako vážně?

14. ledna 2018 v 18:22 | Kessi |  Život bez duše
O půl šesté jsem se začala chystat na cestu do lesa k houpačce. Zákaz vycházení už zrušili, jelikož se v poslední době nic nestalo a na stanici usoudili, že šelma opustila naše město. Venku je dneska zima, proto jsem si na sebe dala černé džíny a tmavě zelený rolák. Nalíčená jsem už byla, tak jsem si znovu jen pročesala mé hnědé kudrny, což jsem vzápětí zjistila, že byl špatný nápad a vyšla jsem z domu.


K houpačce to mám jen padesát metrů od začátku lesa, a proto jsem na místo došla první. K mému překvapení byla houpačka opravdu na svém místě. Jakoby se nikdy nic nestalo a má příhoda s vlkem byla jen pohádka. Usmála jsem se a posadila se na houpačku. Zahřálo mě u srdce, když mi došlo, že ji Tobias musel spravit jen kvůli mě. Zamyšleně jsem se zadívala na strom přede mnou, když v tom se ozvala rána a v sekundě se přede mnou objevila něčí postava. Bylo to jen pár centimetrů od mé tváře. Celá polekaná jsem ztratila rovnováhu a opět jsem z houpačky nešikovně spadla po zádech na zem. Grrr... nesnáším jehličí ve vlasech.
,,Přesně včas, jako vždy,''usmál se Tobias, podávající mi pomocnou ruku.
,,To mi děláš naschvál! To už je podruhé! A nesměj se, není to vůbec vtipný!'' začnu nazlobeně, ale s pohledem na jeho uličnický úsměv se taky po chvíli začnu smát.
,,V pořádku? Nebolí tě nic?'' zeptá se ustaraně.
,,V pohodě,'' usměji se.
,,Moment... kde ses tu vzal?!'' podívala jsem se směrem nahoru, odkud seskočil. To si dělá srandu? Stromy tady jsou desítky metrů vysoké a ta větev nad tímto místem, je alespoň dvacet metrů vysoko. Vykuleně se na něj podívám s otázkou ve tváři.
,,Chtěla jsi vše vědět a já ti řekl, že se vše dozvíš. Ale upozorním tě, že mi možná nebudeš chtít věřit.'' Já na něj koukám dál, a tak pozná, že čekám vysvětlení.
,,Jsem upír,'' řekne jen.
,,Pff...'' Vyprsknu smíchy a začnu se smát na celý les.
,,Vážně? Takhle to chceš vyřešit? Napovídat mi nějaké pohádky abych se nemusela dozvědět pravdu?'' přestanu se smát.
,,Musíš mi důvěřovat pokud tě mám se vším seznámit. Já tě varoval,'' řekne sklesle. Já se podívám znovu na tu vysoko posazenou větev a zpět na něj.
,,Tak ukaž,'' řeknu mu s pohledem na větev. Ví co myslím.
Zatváří se trochu nepohodlně, a pak začne šplhat na strom. Docela pomalu a úplně lidsky. Podívá se na můj pochybovačný výraz, který říká, že se brzo budu zase smát a s pokrčením ramen jen řekne: ,,No co, šplhání mezi naše schopnosti nepatří, není to běh ani skok z výšky,'' poví a pak pomalu šplhá dál.
Po pěti minutách čekání, je už konečně nahoře u větve, ze které předtím musel skočit. Alespoň doufám, že to nebyl nějaký trik a nerozplácne se teď o zem. Podívám se nahoru a zakryji si oči rukou, protože právě zapadá slunce a jeho zář mě oslnila. To se za chvíli schová za větev a já mohu jasně vidět Tobiase v jeho tmavých džínách, bílém tílku a kožené bundě. Mmm... je fakt sexy.
Najednou skočí dolů a já si s jekem zakryji oči. Je to snad jen sekunda a něco dopadne přede mne. Tedy doufám, že někdo. Snad se ještě neproměnil v něco rozpláclého.
Otevřu oči s pohledem vzhůru a zaskočí mě Tobiasův obličej sklánějící se ke mě. Než se stihnu na cokoliv připravit, přiloží své rty k těm mým a vášnivě mě políbí. Já automaticky spolupracuji a plná radosti a útěchy z toho, že se mu nic nestalo ho obejmu. Začne se ode mne vzdalovat a ač nechci, tak se vzdám jeho rtů a nechám ho.
,,Už mi věříš?'' šibalsky se na mě zaculí.
,,Hmmm... a jak můžu vědět, že jen nemáš nohy vyztužené ocelí jako wolverin?'' udělám naoko zamyšlenou. Pak mi dojde, že jsem jeho nohy vlastně ještě vůbec neviděla. Vždy měl dlouhé kalhoty, což se ale nedivím, jelikož na kraťasy bylo hezky jen jednou, a to jsem ho neviděla.
Šokovaně se na mě podívá s jedním koutkem vytaženým nahoru. Úplně v tom úsměvu vidím tu jeho otázku. To jako fakt?
,,No... tak dejme tomu, že ti jakože věřím. Jak to, že teda jíš normální jídlo?'' zeptám se.
,,Ale já chci abys mi opravdu věřila,'' řekne nešťastně. Já vím, že bych mu měla věřit. Jak jinak si chci vysvětlit to, co mi právě ukázal? Ale něco mi v tom brání. Vše co bylo v té knize, co jsem četla v knihovně... Vždyť to byly jen bludy. Nebo ne?
Když vidí, že se nechystám nic říct tak jen řekne: ,,Dobrá, ukážu ti to.''
Asi je mu to nějak nepříjemné, jelikož hlavu natočí na bok, abych mu hned neviděla do obličeje. Když se otočí zpět, vidím jeho krásné modré oči svítivě zářit. Když vydechne, uvidím v mezírce mezi jeho rty něco bílého, co hned upoutá mou pozornost. Stoupnu si a pomalu se k němu přiblížím. Něžně mu rukou pozvednu bradu směrem nahoru, aby se nedíval do země a zadívám se mu do očí. Je nervózní. Neví, jak budu reagovat a možná se toho bojí. Z jeho zářících očí přejdu pohledem k jeho rtům. Neodolám mu a políbím ho. Užívám si teplo jeho rtů na těch mých a polibek prohloubím. Nenápadně jazykem přejedu po špičce jeho špičáku, abych sama sebe přesvědčila, a pak ucítím jak s sebou Tobias trhl. Až pak ucítím tu kovovou chuť mé krve. Řízla jsem se o něj do jazyku i když jen trošku a on se ode mě rychle odtáhl. Byl ke mě otočený zády.
,,Tobiasi..?'' řekla jsem jeho jméno a položila mu ruku na rameno.
Otočil se ke mě a jeho oči zářily rudou barvou. Pane bože...
,,Promiň,'' řekl jenom a v sekundě zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama